Noční poezie

Večerní silueta města se na tomhle plátně mění v tiché jeviště pro kočičí choreografii. Moje stříbrné origami kočky se tu objevují jako noční přízraky – pozorují, skáčou a zase mizí ve stínech. Dominantou celého obrazu je obrovské žluté slunce, které pomalu klesá za obzor. Ten barevný přechod od šedé přes okrovou až k zářivě červené pro mě znamená ten magický moment, kdy noc začíná pomalu „požírat“ den. Vertikály budov vnímám jako jakousi notovou osnovu a červené linky jako dráty vysokého napětí – nebo možná neviditelné stezky, po kterých se kočky pohybují s jistotou akrobatů. Prázdné město plné stínů dává prostor jejich tiché přítomnosti a vlastní poezii. Každá z těch koček je pro mě metaforou nezávislosti, citlivosti a odvahy skočit do neznáma.